Moje srdce

11.2. 2018 Lidka Holmoková 459x 0

O životě v Hovoranech často vyprávěla Marie Esterková z čísla 212,narozená v roce 1917.

Na slováckém roku v Kyjově v r. 1983 vyprávěla jeden ze svých půvabných příběhů:

 

Moje srdce „Tych zpomínek na mládí by bylo, jéj. Na tatínka, na maminku, na stařečka, hlavně na kamarádky, jak zme sa spolem hrávaly na ulici, negdy aj s klukama. A potom to dopadlo tak, že nás kluci hónili, aj bili a my zme chodily mamičkám žalovat. Tak si zpomínám na jedného, Jožka sa menoval. No, co ten sa mňa nabil, já sem sa tolik nabečela, no a právě o něm bych vám ráda takovú menší zpomínečku řekla.

Jednú vám, sa otevřelo takové jaro, takové jakési divné, takové jakési teplejší, takové jak sametové. Tož zasej zme běhávali po téj ulici, zasej zme sa hráli, aj ti kluci nás honili, ale víte, dyž nás plácli po tych zádech, tož už to ani tak nebolelo. To bylo, jak dyby nás pohladil. No a my zme si ešče tenkrát neuvědomily, že už nejsme malé děcka, ale že už zme tak trochu větší děvčata.
A Jožka už tenkrát měl vychoděnú školu a už ňa nebíl. Ale dyž ňa negde potkal, tož sa na mňa aj pěkně usmíl. A dyž jel okolo našého s koňma, ten vám si umněl zapráskat bičem. To nám bylo tenkrát tak třinást dvanást.

Za chvílu, netrvalo to dlúho, já sem si nésla ze škole poslední vysvědčení a byla sem dívka. Šak mamička si ňa nastrojili na hody, to víte, v Hovoranech bývajú ty hody hned, jak sa to vysvědčení dostane, tak už sa ty děvčata možů pod tým májem obskůňat.

Mněla sem nové šaty, už ňa nenastrojili enom do čeho teho. Tú sukňu pěknú květovanú, nové boty, no a na hlavě ten červený turečák na rožky. A kamarádky už ňa čekaly a šly zme na hrubú. A u kostela, jak většinú dycky, tož stáli chlapci, né?

Jožku sem poznala zdaleka. Teda to vám byl šuhaj jak malena. Oči modré, líčka červené a byl také v kroji. A já ho vidím jak dnes. Červené nohavice, košelu kocúrovú, kordulu paterovú, klobúček s pérkem a boty sa mu blyščaly jak oficírovi. A dyž sem šla okolo, tak vám sa na mňa podíval, že sem sa červeňala, jak ten můj turecký šátek.

A dyž sme potom šli z kostela, tož kde nic tu nic, u tych perníkových búd naráz ke mně doběhl a strčil ně do ruk takové šikovné srce perníkové. A už ho nebylo.
A tož já držím to srce, nic ně neřekl. Nale nemosel, šak ono to na tem srci bylo napsané že prý: Mařence z lásky. Ja, to bylo cosi. Mně vám začalo búchat srdéčko jak zvon. Div ně nevyskočilo z kordulky. A já sem si tenkrát myslela, že já držím v ruce ščestí celého světa.

Nale včíl, docházaja k našému, tož ve mně hrklo, ná co já řeknu naším. A kam já si to srce skovám? Tož sem šla zrovna dvorem a pod návratím sem si ho strčila za takovú desku. No a včíl obědváme a naráz sa vám strhl na dvoře takový jakýsi hrubý slepici křik. Stařeček nahlédnů oknem a povidajú. Ná co to tam majů ty slépky? No já sa take podívám a strnúla sem. Jéžišmarja, moje srdce! A už sem letěla. No to ste neviděli, jak vypadalo.

Ozobané, zaválané a mně začaly padat slzičky jak hrachy.
Ale mamička sa přísno poctívaly a povidajú: Ná, od keho ho máš? Kdes ho vzala? No já sem mosela s barvů ven. Včil vám tam na kolku visalá popelnica. Mamička ju popadly a trháčkama, hlava nehlava. Ja tak, tož ty ešče nemáš ani uschnútý ingust na školní správě, neumíš ani jaksapatří náčení umyt a ty si budeš nosit od kluků srca, a švác, švác, hody nehody.
No, ale odpoledňa ňa přeca pustili k muzice a to sólo sem si s Jožkú přeca pod májem zatancovala.“
(Marie Esterková, Hovorany č. 212, zemřela v září roku 1991)

(zdroj: Úryvek z knihy OKOLO HOVORAN, vydané v roce 1993 Obecním úřadem v Hovoranech.)

Ukazuji lidem krásy naší vlasti, organizuji společné zážitky. Jsem průvodkyní Moravským Slováckem, i okolím Dolní Berounky. Majitelka a chovatelka psů, expertka na kosmetiku pro pány i mazlíky. Můj příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.